Proč je důležité hovořit o právech dětí v náhradní rodinné péči
04/01/2016
V České republice žije mimo svou rodinu více než 26 500 dětí. Nejčastější formou náhradní péče je pěstounství a osobní péče poručníka dítěte (cca 11 500 dětí do 18 let a 1500 mladých dospělých do 26 let, kteří se připravují na budoucí povolání). Tyto formy náhradní rodinné péče jsou finančně podporovány dávkami pěstounské péče. Vedle toho je do tzv. „péče jiné osoby“ (forma náhradní rodinné péče bez podpory dávkami pěstounské péče) svěřeno soudem dalších 4 500 dětí. Cca 8 500 dětí je umístěno v různých typech ústavů.
Odchod z rodiny a umístění do náhradní péče představuje pro dítě zásadní životní změnu. Vyrovnání se se ztrátou rodičů a dalších blízkých osob, zpracování negativních prožitků a traumat, to vše vyžaduje vysokou míru podpory dítěte ze strany dospělých a respektu k jeho potřebám. Činnost osob, které se o dítě v náhradní péči či výchově starají nebo s dítětem na profesionální bázi pracují, by měla být vedena několika zásadními principy:
· Každé dítě, bez ohledu na svou „výchozí pozici“, má právo prožít normální a dobré dětství.
· Každé dítě má právo na příležitost plně rozvinout svůj potenciál.
· Každé dítě má právo vyjádřit svůj názor a participovat na rozhodnutích, které se ho bytostně dotýkají.
Je celkem logické, že tato práva lze lépe naplňovat v přirozeném - tedy rodinném - prostředí než za zdmi ústavů.
V české společnosti naráží diskuse o právech dětí a práci s názorem dítěte na stereotypní přístupy, charakterizované příslovími „škoda každé rány, která padne vedle“, „proutek se musí ohýbat, dokud je mladý“, a podobně. Výchovný přístup spočívající v přesvědčení, že dítě je nutno vést k naprosté poslušnosti, považující za nejhorší výchovnou chybu řídit se podle názoru a přání dítěte, stále přežívá nejen v některých rodinách, ale i u části odborné veřejnosti. Máme přitom co do činění se sebevědomím dítěte, potažmo s celým jeho dalším životem. Jak poznamenává známý český psychiatr a pedagog Max Kašparů: „Dětství je dobou, kdy se začíná tvořit pocit méněcennosti. Postupem času si dítě začíná odvozovat svoji hodnotu od toho, jak je přijímáno svým okolím. Je-li malý človíček odstrkován jako nechtěný, nápadně divný nebo rodině stále tropící ostudu, přijme roli nemilovaného dítěte, naučí se ji hrát, přestává si sám sebe vážit a začíná se tak nemít rád.“ Racionálně uvažující (svobodná) společnost se snaží vést všechny děti ke schopnosti žít plnohodnotný život, podporuje jejich sebevědomí a samostatnost. Nedílnou součástí této snahy je respekt k názoru dítěte.
Dítě v náhradní rodinné péči je v tomto ohledu mnohem zranitelnější než jeho vrstevníci vyrůstající ve vlastních rodinách. Ke ztrátě (a často i selhání) rodičů a dalších blízkých osob se mohou přidat i další faktory: „špatný“ sociální či „ve společnosti neoblíbený“ etnický původ, zdravotní nebo mentální znevýhodnění atd. Je samo o sobě velkou výzvou přesvědčit zájemce o náhradní rodinnou péči, náhradní rodiče, sociální pracovníky, učitele, psychology a další odborníky, aby brali dítě takové, jaké je. U žadatelů o osvojení nebo pěstounskou péči se lze často setkat s přístupem: chceme dítě, máme zájem pomoci dítěti bez rodiny, ALE…. To „ale“ znamená, že pro mnohé děti (kvůli věku, romskému původu, zdravotnímu postižení, drogově závislé matce, otci ve vězení atd.) se nedaří vhodnou náhradní rodinnou péči nalézt. Výběr takového dítěte „s podmínkou“ značí také vážná rizika pro zdárný průběh péče v případech, kdy přijaté dítě nenaplňuje očekávání náhradních rodičů. Často hraje negativní roli i vliv blízkého okolí.
Překonání těchto předsudků, tedy stav respektování a uznání dítěte v jeho jedinečnosti, je nezbytným předpokladem pro naplňování zájmu dítěte. Všechny aktivity v oblasti ochrany dětí mají být vedeny zájmem dítěte jako předním hlediskem. Tolik Úmluva o právech dítěte. Umíme však naplňovat zájem dítěte v praxi? V případě dítěte, které nemůže vyrůstat ve své rodině, jde nejen o zajištění hmotného zázemí, vzdělání, zdravotní péče atd. Každé dítě má právo na stabilní vztahy, zachování své identity, právo na svůj názor. Umístěním do náhradní péče by dítě nemělo být vytrženo z běžného života, ztratit kontakty s přirozeným sociálním prostředím, nebo dokonce ztratit samo sebe.
Otázka vztahů a identity je velkým tématem také v případě umístění dítěte do pěstounské péče. Na rozdíl od osvojení (i zde by se však mělo s otázkami původu dítěte, vztahům k původní rodině atd. systematicky pracovat) je pěstounská péče v zásadě institutem dočasným. Soud ji může nařídit na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v péči o dítě. Rodič se může kdykoliv obrátit na soud se žádostí, aby bylo dítě svěřeno zpět do jeho péče. Pokud je takový návrat v zájmu dítěte, soud může této žádosti vyhovět. Z tohoto důvodu mají pěstouni specifickou povinnost „udržovat, prohlubovat a rozvíjet sounáležitost dítěte s osobami dítěti blízkými, zejména s rodiči“, jsou také povinni umožnit styk rodičů s dítětem (pokud není omezen soudem). Dítě tedy navazuje vztahy v nové (náhradní) rodině, zároveň by nemělo být zcela vytrženo ze vztahů k vlastním rodičům, sourozencům a dalším blízkým lidem.
Součástí identity je také kultura, etnicita, styl života, tedy záležitosti, které mohou být v některých případech vnímány jako společensky znevýhodňující (typicky romský původ) a jsou proto (vědomě či nevědomě) potlačovány. Někdy je toto „potlačení“ úspěšné. Jsou však popsány stovky případů, kdy se v období dospívání dítěte všechny zdánlivě vyřešené problémy objevily zpět. Hledání vlastních kořenů, vědomí o své minulosti a původu patří k základním potřebám každého člověka.
To vše klade na pěstouny poměrně vysoké nároky. Tyto nároky jsou mnohdy příčinou, proč dochází k předčasnému ukončení náhradní rodinné péče. Dítě se vrací do prostředí ústavní péče s dalším prožitým traumatem. Na straně pěstounů zůstávala frustrace - chtěli jsme dítěti nabídnout jinou životní alternativu, selhali jsme. U některých odborníků se extrémní reakcí na tyto případy stalo přesvědčení, že je lepší „nevystavovat“ děti tomuto riziku a ponechat je v tzv. neutrálním prostředí ústavní péče s případnými diagnostickými pobyty, jejichž výstupem jsou další odborné nálepky pro dítě. Jde o naprosté nepochopení potřeb dítěte. Citově vyprahlé prostředí nelze v žádném případě označit za „neutrální“. Vztahy nejde odborně nasimulovat a sytit jimi dítě v rámci režimu toho sebelepšího ústavu. Vztahy je nutné prožívat doma nad rozlitým kečupem, v bdění při horečce, u stokrát zhlédnuté pohádky, v hádce nad domácím úkolem, v objetí po návratu ze skautské výpravy. Prostě v situacích, které zažijete jen v rodině. Pokud dítě nezažije dobré vztahy, jeho život bude složitý a nejspíš nešťastný.
V minulosti zůstávaly náhradní rodiny při řešení těchto problémů často osamoceny. Proto byl od počátku roku 2013 (po dlouhých letitých debatách a volání ze strany odborníků i náhradních rodin) zaveden novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí systém „doprovázení“ pěstounských rodin. Pěstouni, ale i děti svěřené do pěstounské péče získali zákonný nárok na odbornou pomoc při řešení všech problémů, které náhradní rodina řeší. Získali právo na pomoc při zajišťování kontaktu dítěte s jeho vlastní rodinou, na odlehčovací péči atd.
Jde v našich podmínkách o nový koncept práce s dítětem umístěným v náhradní rodinné péči. Kolem dítěte se pohybuje celá řada dospělých. Kromě pěstounů má každé dítě „svého“ sociálního pracovníka z orgánu sociálně-právní ochrany a sociálního pracovníka z organizace, která doprovází pěstounskou rodinu. Tento systém však klade velké nároky na „umění“ dospělých vzájemně spolupracovat a zároveň neztrácet ze zřetele to nejpodstatnější – zájem dítěte.
Jak docílit většího respektu k právům dítěte v náhradní rodinné péči? Existuje celá řada iniciativ a projektů, které usilují o zvýšení kompetencí náhradních rodičů nebo dovedností odborníků. Z výše uvedeného je zřejmě, že samy odborné znalosti nestačí. Klíčový je postoj a přístup. Při realizaci projektů nelze opominout žádného z aktérů, tedy osoby, které o dítě pečují, odborné pracovníky i širokou veřejnost. Vše totiž začíná u vnímání práv dětí (a lidských práv obecně) v celé společnosti.
V náhradní rodině je pro dítě aktivně pečující osobou pěstoun. V jeho případě je třeba se zaměřit na zdůrazňování důležitosti vztahů v životě dítěte, posilování dovednosti pracovat s těmito vztahy, minulostí dítěte, traumaty a ztrátami, dovednosti naslouchat dítěti, případně nadřazovat zájmy dítěte svým zájmům. Odbornou veřejnost je třeba podporovat nejenom v oblasti profesního rozvoje, ale zároveň k zachování prostého lidského přístupu.
Nelze opomíjet ani samotné děti. V jejich případě je třeba posilovat vědomí o právu na vlastní názor a na respekt k tomuto názoru. Čím je dítě starší, tím je váha jeho názoru významnější. Česká legislativa (občanský zákoník a zákon o sociálně-právní ochraně dětí) stanoví, že u dětí starších 12 let se má za to, že jsou schopny přijmout informaci, vytvořit si názor a tento sdělit. Nedávný nález Ústavního soudu tuto věkovou hranici relativizoval, označil ji jako orientační. I mladší děti mohou být schopny vyjádřit se k důležitým otázkám, jako jsou například vztahy k blízkým osobám. Právo vyjádřit přání a potřeby mají přirozeně i děti se ztíženou možností komunikace, např. s mentálním nebo zdravotním znevýhodněním (na tomto poli je v českých zemích opravdu hodně práce, vždyť je zcela běžné, že se i k dospělým osobám s mentálním znevýhodněním přistupuje jako k dětem). Dítě v náhradní péči je v silně závislém postavení. Přesto má právo na soukromí, právo na vlastní život.
Stejně tak jako řada dalších lidských činností je předmětem profesionalizace a pokusů o vědecký přístup, je i náhradní péče podrobována analýzám a studiím, jak zabezpečit ten nejlepší zájem dítěte v péči pěstounů. Málokdy se však vytvořené konstrukty a přístupy odvíjejí od názoru dětí. Je dobré o právech dětí hovořit s dospělými, ale ještě lepší je mluvit s dětmi. Jsou to jejich práva, a pokud skutečně chceme, aby byla naplňována, musí o nich vědět právě děti.
Autor: Miloslav Macela
Tento článek vnikl v rámci projektu „Osvětová kampaň zaměřená na práva dětí v náhradní rodinné péči“ (reg. číslo: MGS/B4/2014), jenž je financován z fondů Evropského hospodářského prostoru (EHP)v programové oblasti Ohrožené děti a mládež.
